July 16, 2025

Třináct duchů (2025) je dechberoucí návrat ke klasickému hororovému žánru, který divákům přináší kombinaci temné estetiky, psychologického napětí a nezapomenutelných vizuálních efektů. Film se inspiroval původní verzí z roku 1960 i jejím remakem z roku 2001, ale jde mnohem dál – přináší zcela novou mytologii duchů, zasazenou do moderní doby plné technologií a hlubokého lidského traumatu.

Příběh sleduje osamělého historika jménem Viktor Kareš, který po tragické smrti své dcery zdědí záhadné sídlo od neznámého příbuzného. Netuší, že dům je pastí – skleněnou pevností postavenou na principu okultní geometrie, kde je uvězněno třináct děsivých duchů, z nichž každý reprezentuje jedno z temných lidských tajemství. Dům žije, dýchá a manipuluje svými obyvateli.

Zatímco Viktor a skupina náhodných návštěvníků odhalují tajemství domu, začíná boj nejen o přežití, ale i o vlastní příčetnost. Každý duch má svůj příběh, svou bolest a svůj způsob, jak zasáhnout do reality. Zvláštní pozornost si zaslouží duch „Zrcadlové matky“ – entita, která reflektuje nejtemnější myšlenky svých obětí a nutí je čelit tomu, co nejvíce skrývají.

Režie Ondřeje Němce je mistrovská. Práce s kamerou, hra světla a stínu, zvukový design – vše dohromady vytváří dusivou atmosféru, která vám nedá vydechnout. Film se nebojí pomalého budování napětí, střídá psychologické hororové momenty s brutálními, ale smysluplnými scénami, které nepůsobí samoúčelně. Efekty nejsou přehnané, ale přesně dávkované.

Herecké výkony jsou mimořádné. Hlavní roli Viktora ztvárnil Kryštof Hádek s neuvěřitelnou hloubkou a vnitřním rozporem. Sekundují mu například Anna Geislerová jako tajemná průvodkyně historií domu a Milan Ondrík jako skeptický novinář, který ve snaze o senzaci odhaluje pravdu, na kterou nebyl připraven. Chemie mezi postavami je silná a podtrhuje klaustrofobii celého prostředí.

Třináct duchů (2025) je víc než horor – je to temná báseň o ztrátě, vině a lidské duši. Film přináší inteligentní děj, fascinující obrazové kompozice a duchy, kteří zůstanou v mysli dlouho po závěrečných titulcích. Je to jeden z těch filmů, které se neptají, jestli se bojíte, ale proč se bojíte – a nutí vás najít odpověď ve vlastním nitru.